3. kolo HL, Plameňáci 1. FC A 4:5 (0:2)
Sestava: Martin Petružálek - Jan Červenka - Jan Kolařík - Jan Suchý - Martin Adámek - Radek Zaoral - Michal Jaroš - Vašek Červenka (c) a Milan Mařík.
Branky: 2x Radek Zaoral, Martin Petružálek a Michal Jaroš.
Asistence: Milan Mařík, Jan Suchý.
Po třetím kole stále bez bodu. Situace není stále ještě kritická, ale už začíná přihořívat. Sestupují tři týmy a tak na záchranu bude potřeba uhrát aspoň 9 bodů…Jenže k nim se nejprve musíme propracovat. Soupeř, a nechci nijak snižovat jeho kvality, byl jasně k poražení a zápas se měl vyhrát. Jenže v posledních třech sezonách se nám tyhle zápasy nedaří a opakovaně je nezvládáme, zejména v hlavách. Není správně nastavena hlava, nefunguje pohyb, nefungují základní fotbalové věci a výsledek se nemůže dostavit. Odskakuje nám míč, netrefujeme branku z jasných šancí, když máme vystřelit, hledáme nahrávku, a když máme volného spoluhráče do prázdné branky, tak naopak střílíme. Všechno tohle když se potom seskupí, dá jasnou odpověď na to, proč máme, nula bodů a sami sebe dostáváme pod tlak. Pojďme si říci fakta. Stárneme, netrénujeme a je to znát. V některých chvílích zápasu máme dost opožděné reakce, ale to je hlavou, ne fyzičkou. Na místo přistoupení k hráči při zpracování mu dáme dva metry a čekáme, že ho dostaneme, ale to už nefunguje. Co fungovalo pět let dozadu, nefunguje nyní. To je fakt. Nikdy jsme nebyli tým, co své výsledky brání a hraje defenzivní blok. Vždy jsme si šli zahrát fotbal, zastřílet si a odcházet s pocitem, že jsme si zápas užili. Jenže dříve jsme soupeře uběhali, nasypali mu šest sedm branek za zápas a byl klid. Nyní už to tak není. Hrajeme sice stále fotbal, kdy jsme více na míči, útočíme, snažíme se diktovat tempo hry, ale chybí finální fáze. Nahraješ, naběhneš a stále dokola. To nefunguje. Soupeři proti nám hrají statickou obranu v bloku a jediné jak je rozhýbat je se hýbat dvakrát tolik. Nahraju, naběhnu, změním místo a stále dokolečka, zatlačím na ně a oni pak udělají chybu. Dokázali jsme to deset minut v zápase a ihned z toho byly branky. Chce to více. Fotbalově na to máme, jen to dostat do hlavy a rozhýbat nohy. Zápas jsme si prohráli sami. Pojďme si říci první čtyři inkasované branky: 1) Soupeř fauloval, ale dokud není pískáno, hraje se dále, my však začneme diskutovat, soupeř dokončí akci a vstřelí branku. Proč? 2) Naše Achillova pata. Nahrávky přes střed ve chvíli, kdy ho nemám otevřený, proč? Není lepší to dát do lajny nebo zpět brankáři či to jen prostě nakopnout, než z toho dostat gól? 3) Penalta a 4) Kličky ve chvíli, kdy nemám jako poslední zajištění. To smrdí průserem, který samozřejmě nastal. Přijde Vám, že z těch čtyř branek si soupeř nějakou vypracoval? NE! Vše darované na zlatém podnose. A kolik nás stojí sil vyrovnat nebo dát sami branku? Hodně, pak, ale musíme tohle z naší hry odstranit. Už to nebude, že budeme soupeře drtit 8:5 apod…čím jsme starší, tím více bychom měli hrát hlavou a vědět, co si můžeme a co nemůžeme dovolit. Bohužel tomu tak není a stojí nás zbytečné nervy a síly. I za stavu 1:4 jsme však zabrali a hráli přesně to, na co máme. Vysunuli jsme presink, soupeř začal chybovat, odkopával a my jsme během pěti minut vyrovnali na 4:4! Měli jsme je na lopatě, bohužel jako jsem zklamal já za stavu 1:3 a překopl prázdnou branku, tak za stavu 4:4 netrefil v tutovce Majla na 5:4. To by zápas zlomilo. I tak jsme však na bod měli. Zde bych čekal z naší strany opatrnější hru, přeci jen bod je ve dvoubodovém systému dost a hlavně se počítá vzájemný zápas. Chtěli jsme však moc vyhrát a nepohlídali si zadní vrátka a soupeř trestal na 4:5. Na odpověď už pak bylo málo času. Zde tedy přichází zásadní otázka, chceme hrát fotbal na výhry s tím, že prostě jednou se zadaří a jednou dvakrát ne a budeme doufat v záchranu nebo spodek tabulky nebo dáme do hry více zodpovědnosti a zkusíme to hrát jako týmy proti nám? Na to je nutné si odpovědět. Nahoru už asi nepůjdeme, ale padat stále níž a níž asi taky nikoho uspokojovat nebude…jak to vidíte Vy? Ve hře je 16 bodů. Kolik jich dáme? Já chci trojky hrát i na jaře.
