6. kolo VET, Bajern Měšičáci 6:4 (1:1)

Sestava: Petr Gabriel – Jan Červenka – Jan Kolařík – Lukáš Zahradníček – Tomáš Papík – Jan Skála – Vašek Červenka © a Milan Mařík.

Branky: 2x Vašek Červenka, 2x Jan Červenka, Milan Mařík a Lukáš Zahradníček.

Asistence: 2x Vašek Červenka, Jan Červenka, Milan Mařík a Jan Skála.

Začíná jít do tuhého, soupeři z horní poloviny tabulky nám dávají zabrat. Celé je to o přístupu ke hře v každé minutě zápasu a zde máme veliké mezery, které je potřeba odstranit dříve, než nás budou stát body.

To, co jsme schopni si plnit v hanspaulce, bychom měli přenést i do veteránů. Nastavit si v hlavách, že veteráni nejsou žádná procházka růžovou zahradou, ale že proti nám taky stojí fotbalisti, i když třeba o malinko starší, ale do míče kopat umí a když k tomu přidají trochu té taktiky a zavřou nám to, tak je potřeba plnit důsledně to, co si řekneme. S každým dalším zápasem to bude těžší, přijdou soupeři, co chtějí také postoupit a my musíme umět reagovat na hru. Bohužel to včera připomínalo zmatek, který jsem u nás dlouho nezažil. Nefungovalo přebírání hráčů, byli jsme strašně daleko od jejich hráčů, nechali jsme se vždy předskočit, všude byli druzí…Z toho potom plyne, že soupeř ani nemusí vyvinout nějakou extra snahu, aby se dostal na dostřel branky anebo skóroval. Ano, na míči jsme silnější, dokážeme si vytvářet šance, pohybovat se směrem dopředu a střílet, ale hřiště má i tu druhou stranu a tam je potřeba zabrat tak, jako to umíme v pátek.

Vezmeme-li si včerejší zápas v kostce, pak to lze napsat tak, že jsme chtěli vyhrát, chtěli jsme hrát, vytvářeli si šance, ale na druhou stranu jsme naivně otevírali prostory a v obraně hráli, jako bychom se viděli poprvé. Dostali jsme dva góly po autu soupeře!!! To je strašný. Jeden gól jsme dostali po chybě uprostřed pole, kdy nereagujeme na nahrávku a opět se necháme předskočit. A vezmeme-li, že jsme soupeři ještě darovali dva brejky po našem rohu a trestňáku, tak…tohle se nesmí stávat. Soupeř to chytře zavřel a my jsme museli o to více měnit prostory, více běhat, abychom se k nim dostali a mohli zakončit. Prohrávali jsme 0:1, ale do konce poločasu jsme vyrovnali na 1:1 a pak nám rozhodčí neuznal branku na 2:1, což doteď nechápu a nevím vlastně proč.

Druhá půle byla jako na houpačce. Šli jsme od vedení 2:1. posléze 2:2, pak 2:3, abychom za třicet vteřin po jednoduché kombinaci mezi Vaškem a Majlou vyrovnali na 3:3. Pak přišel další aut a bylo 3:4, do konce zápasu asi 10 minut. Bylo vidět, že chceme a přitlačili jsme, a tak Johny pět minut před koncem vyrovnal na 4:4. Posléze minul zcela odkrytou branku Zahry a následně jsme přežili po další strašné ztrátě brejk soupeře. Minutu před koncem si míč vyměnili Johny s Vaškem a ten po kličce obránci posouval do prázdné branky na Majlu, ale míč bez jeho přispění i tak skončil v brance. 5:4, minuta do konce. Soupeř to psychicky nedal, prý to bylo po vypršení času. No, nebylo. Následně si ještě vybojoval Skalda, předložil ho Zahrymu a ten dovršil obrat na 6:4 za minutu dvanáct.

A proč takové nervy? Když vedeme, tak není naší povinností se stále tlačit do plného soupeře. Tím mu jenom dáváme šanci, aby po naší chybě šel do brejku a my ztráceli síly návraty přes celé hřiště. Když vedeme, tak nechme hrát je, ať i oni musí vyvinout nějakou kvalitu a sílu k tomu, aby se k nám dostali, a naopak my měli možnost jít do brejku po jejich chybě. Zbytečně si to děláme těžké a nemusí to tak být. Hrajme více hlavou, budeme pak mít více sil, a i hřiště se nám otevře. Dva body doma a deset před námi!